raketa
kruh kruh

Novinky

Private credit se přesouvá do pojišťoven. Kdo zaplatí ztrátu?

Private credit se přesouvá do pojišťoven. Kdo zaplatí ztrátu?
3.8.2026

Private credit znamená půjčování firmám mimo klasické banky. Fond vybere peníze od investorů a půjčí je firmám, které za ně platí úrok. Výnos může být zajímavý. Riziko je ale hůře vidět, protože se s těmito půjčkami neobchoduje každý den na burze.

V březnu jsme psali, že potíže v private creditu se často ukážou až se zpožděním. Od té doby přišla nová čísla. Více investorů chce z fondů odejít, počet problémových půjček vzrostl a stále větší část těchto úvěrů končí v životních pojišťovnách.

Hlavní otázka je proto jednoduchá.

Kdo ztrátu zaplatí, pokud dlužníci přestanou splácet?


Z private credit fondů chce odejít více investorů, než mohou fondy vyplatit

V článku Private Credit: velký trh, velké riziko jsme u těchto fondů popisovali tři slabá místa. Půjčky se obtížně prodávají, jejich skutečná cena se zjišťuje jen občas a některé firmy platí úrok dalším dluhem místo peněz.

Ve druhém čtvrtletí přišel další varovný signál.

Investoři fondu Apollo Debt Solutions požádali o výběr přibližně 16,8 % peněz ve fondu. Pravidla ale dovolovala vyplatit jen 5 %. U fondu BCRED společnosti Blackstone chtěli investoři vybrat zhruba 10 %, ale i zde byl limit 5 %.

Neznamená to, že Apollo nebo Blackstone zítra zkrachují. Fondy mají omezení výběrů přímo v pravidlech. Důvod je jednoduchý. Půjčku soukromé firmě nelze prodat během několika vteřin jako běžnou akcii.

Čísla ale ukazují, že část investorů začíná být nervózní.

Když chce odejít 17 lidí ze sta a fond může vyplatit jen pět, vznikne fronta. Ti ostatní musí čekat.


Šest procent půjček v problémech

Agentura Fitch uvedla, že podíl problémových amerických private credit půjček za dvanáct měsíců do dubna dosáhl 6 %. Je to nejvyšší hodnota v jejích datech.

Více než polovina těchto případů souvisela s tím, že firma nezaplatila úrok v hotovosti. Místo toho se nezaplacený úrok přidal k jejímu dluhu. Tomu se říká PIK.

Příklad je jednoduchý.

Nájemník vám nezaplatí nájem. Místo peněz podepíše papír, že vám příští měsíc dluží ještě více. Na papíře máte vyšší pohledávku. V peněžence ale nemáte nic.

PIK může firmě pomoci překonat krátké slabé období. Pokud se opakuje, může jen zakrývat skutečnost, že firma nemá dost peněz.


Oficiální číslo nemusí ukazovat celý problém

Šestiprocentní míra selhání vypadá jako přesné číslo. Ve skutečnosti ale záleží na tom, co se za selhání počítá.

Firma nemusí vyhlásit krach. Věřitel jí může posunout splatnost, dočasně prominout porušení pravidel půjčky nebo jí povolit placení úroku dalším dluhem. Firma pak ve statistice nemusí být vedena jako selhání, přestože nemá dost peněz.

Fitch například nezapočítává některé firmy s velmi špatným úvěrovým hodnocením, pokud ještě formálně neselhaly. Nezapočítává ani některá porušení smluv a PIK, pokud byla možnost odložit úrok dohodnuta už při poskytnutí půjčky.

Rozdíl může být velký. Za prosinec 2025 uváděla Fitch u celého sledovaného souboru míru selhání 5,6 %. U menší skupiny firem, které sledovala podrobněji, to bylo 9,2 %. Neznamená to, že celý trh byl na 9,2 %. Ukazuje to ale, jak moc záleží na výběru firem a způsobu počítání.

Podobný rozdíl našla i zpráva Financial Stability Board. V jedné studii byly běžné krachy kolem 1 %. Po započtení případů, kdy věřitel změnil podmínky, aby firmu uchránil před krachem, se číslo přiblížilo 5 %.

Dalším problémem je cena půjček. Soukromé úvěry se často přeceňují jen jednou za čtvrtletí. Zhoršení proto nemusí být na výpisu vidět hned.

Oficiálních 6 % tedy neznamená, že pouze šest firem ze sta má potíže. Znamená to, že šest firem už splnilo konkrétní pravidla pro zařazení mezi selhání. Další mohou přežívat díky odkladům, změnám smluv a novému dluhu.

Nevíme, kolik jich přesně je. Máme ale dost důvodů nevnímat oficiální číslo jako celý obraz trhu.


Proč tyto půjčky kupují pojišťovny

Životní pojišťovna vybírá od klientů pojistné. Peníze investuje, aby měla z čeho v budoucnu vyplácet pojistky a další slíbená plnění.

Dříve pojišťovny držely hlavně dluhopisy, hypotéky a podobné dlouhodobé investice. Private credit nabízí vyšší úrok, a proto je pro ně lákavý.

Současně vznikají velké finanční skupiny, které vlastní správce fondů i pojišťovnu. Případně spolu tyto firmy velmi úzce spolupracují. Peníze klientů pojišťovny se pak mohou investovat do soukromých půjček, které vybírá správce ze stejné skupiny.

Celý řetězec vypadá takto:

  1. Klient zaplatí pojišťovně pojistné.
  2. Pojišťovna část peněz investuje do soukromých půjček.
  3. Správce ze stejné skupiny dostane poplatek za výběr a správu těchto půjček.
  4. Firma, která si půjčila, platí úrok.

Když firma řádně splácí, systém funguje. Když nesplácí, problém už nezůstává jen ve fondu. Může se objevit také u pojišťovny, která má jednou vyplácet peníze svým klientům.


Poplatky přicházejí hned, ztráta se může ukázat později

Nová studie Andrewa Granata a Pranjala Dralla upozorňuje na jednoduchý problém.

Správce dostává poplatky každý rok. Pojišťovna může díky vyšším úrokům vykazovat lepší výnos. Skutečná ztráta na špatné půjčce se ale může ukázat až za několik let.

Navíc není vždy snadné poznat, kolik má soukromá půjčka právě teď cenu.

U akcie nebo běžného dluhopisu vidíme cenu každý den. U soukromé půjčky ji někdy několik měsíců odhaduje stejný správce, který na jejím držení vydělává poplatky.

Klidná hodnota na výpisu proto nemusí znamenat, že je investice bezpečná. Může jen znamenat, že se její cena nekontroluje tak často.


Proč na to upozornil Michael Burry

Když ve Spojených státech zkrachuje životní pojišťovna, existují záchranné fondy jednotlivých států. Přispívají do nich ostatní pojišťovny a fondy pomáhají chránit klienty zkrachovalé firmy.

Granato a Drall upozorňují, že v mnoha státech si pojišťovny mohou tyto příspěvky odečíst od budoucích daní z pojistného. Část velké ztráty se tak může nepřímo přenést na veřejné rozpočty.

Právě na tuto možnost upozornil 25. července investor Michael Burry.

Je důležité říct, co to znamená a co ne.

Neznamená to, že dnes americká vláda zachraňuje konkrétní private credit fond. Neznamená to ani, že zítra zkrachuje některá známá pojišťovna.

Studie pouze ukazuje, že zisky a poplatky mohou dlouho dostávat soukromé firmy, zatímco část velmi velké ztráty by nakonec mohly nést i jiné pojišťovny a veřejné rozpočty.

Je to varování před špatně nastavenými pravidly. Není to předpověď okamžitého krachu.


Do stejného řetězce vstupuje umělá inteligence

Private credit stále více financuje datová centra, software a další projekty spojené s umělou inteligencí.

Bank of England uvedla odhad OECD, podle kterého podíl private creditu na financování AI vzrostl z 9 % v roce 2024 na 34 % v roce 2025.

Peníze mohou putovat tímto způsobem:

  1. Firma si půjčí na výstavbu datového centra.
  2. Půjčku poskytne private credit fond.
  3. Půjčku nebo podíl ve fondu drží životní pojišťovna.
  4. Pojišťovna přitom spravuje peníze určené na budoucí výplaty klientům.

Pokud datové centrum vydělává, není problém. Pokud bude poptávka po výpočetním výkonu slabší, než firma čekala, může mít potíže se splácením. Ztráta se pak postupně přesune od dlužníka k fondu a od fondu k pojišťovně.

Proto nestačí sledovat jen cenu akcií Nvidie nebo výsledky velkých technologických firem. Dluh spojený s AI může být schovaný úplně jinde.


Znamená to, že je celý trh špatný?

Ne.

Alternative Credit Council zkontrolovala více než 70 tisíc ocenění soukromých půjček. Celkem 87 % z nich mělo hodnotu vyšší než 97 % původně půjčené částky. Podle těchto dat jsou problémy zatím soustředěné jen v části trhu.

Také limity výběrů mají svůj smysl. Brání tomu, aby fond musel rychle prodávat půjčky za špatnou cenu jen proto, že se investoři zalekli.

Šestiprocentní podíl problémových půjček je varování. Není to důkaz, že se hroutí všechny fondy.

Také studie Granata a Dralla je zatím pracovní text. Může vyvolat důležitou debatu, ale není posledním slovem celého trhu.

Není důvod k panice. Je ale důvod chtít srozumitelnější informace.


Co teď sledovat

Pro běžného čtenáře jsou důležité hlavně čtyři věci:

  1. Kolik investorů žádá o výběr peněz z fondů. Rostoucí fronta znamená rostoucí nervozitu.
  2. Kolik úroků firmy skutečně zaplatily v penězích. Úrok přidaný k dluhu není hotovost.
  3. Kolik soukromých půjček drží životní pojišťovny a zda je spravuje firma ze stejné skupiny.
  4. Kolik vlastních peněz má pojišťovna připraveno na případné ztráty.

Vyšší výnos není zadarmo. Důležité je vědět, kdo půjčku ocenil, kdo za její správu dostává poplatek a kdo ponese ztrátu, pokud dlužník nezaplatí.


Náš pohled

Private credit se během jednoho čtvrtletí nezměnil z bezpečné investice na katastrofu. Nová data ale ukazují, že dřívější varování už nejsou jen teorie.

Více lidí žádá o výběr peněz. Podíl problémových půjček vzrostl. Některé firmy platí úrok dalším dluhem. A rizikové půjčky se stále častěji objevují v pojišťovnách.

Co by to mohlo znamenat pro americké trhy?

Nejprve by pravděpodobně reagovaly akcie firem, které jsou s private creditem přímo spojené. Patří sem správci fondů, burzovně obchodované úvěrové společnosti, některé pojišťovny a banky, které fondům půjčují peníze. Pod tlakem by mohly být také softwarové firmy a projekty spojené s AI, které jsou na soukromých půjčkách závislé.

Pokud by investoři začali pochybovat o hodnotě půjček ve větším měřítku, tlak by se mohl rozšířit i na zbytek akciového trhu. Investoři by požadovali větší odměnu za riziko a méně ziskové nebo silně zadlužené firmy by zlevňovaly nejrychleji. Kvalitní firmy s vysokou hotovostí by na tom pravděpodobně byly lépe, ale při velkém výprodeji obvykle neklesají jen problémové akcie.

U firemních dluhopisů by se problém projevil ještě přímočařeji. Ceny rizikových dluhopisů by klesly a jejich výnosy by vzrostly. Firmy, které potřebují starý dluh nahradit novým, by si půjčovaly dráž. Některé by nové financování nemusely získat vůbec. To by mohlo vytvořit další kolo problémů a selhání.

Kvalitní firemní dluhopisy by pravděpodobně dopadly lépe než rizikové. I u nich se ale může zvýšit rozdíl mezi jejich výnosem a výnosem amerických státních dluhopisů, pokud investoři začnou požadovat vyšší odměnu za jakékoliv firemní riziko.

Americké státní dluhopisy mohou v čistě úvěrové panice fungovat jako bezpečný přístav. Lidé je nakupují, jejich cena roste a výnos klesá. Není to ale jistota. Pokud by stejný problém doprovázela drahá ropa a vyšší inflace, mohly by klesat akcie i dlouhodobé státní dluhopisy současně.

Fed by mohl při skutečném ohrožení finančního systému dodat likviditu nebo snížit sazby. Nemusí ale zasáhnout jen proto, že několik fondů omezí výběry. Pokud zůstane inflace vysoká, jeho možnosti budou navíc omezenější.

Důležité je zachovat proporce. Podle Fedu představoval private credit přibližně 1,4 bilionu dolarů, tedy asi 10 % dluhu amerických nefinančních firem. Současně Fed hodnotil dosavadní žádosti o výběry jako zvládnutelné. Samotný private credit proto dnes nevypadá jako jistá nová finanční krize.

Nebezpečný by byl hlavně řetězec událostí. Dlužníci přestanou platit. Fondy sníží hodnotu půjček. Investoři požádají o výběry. Fondy začnou čerpat bankovní úvěry nebo prodávat to, co lze prodat rychle. Ceny rizikových aktiv klesnou a nové financování zdraží i zdravějším firmám.

Právě tím se může problém z několika soukromých půjček změnit v problém celého trhu.

Nejdůležitější otázky jsou proto velmi obyčejné:

Kdo dostává poplatek?

Kdo rozhoduje, jakou má půjčka hodnotu?

Kdo zaplatí, když dlužník přestane splácet?

Pokud na tyto otázky není jasná odpověď, klidné číslo na výpisu nemusí znamenat klidnou investici.


Poznámka: Tento text je určen pouze pro informační účely a nepředstavuje investiční doporučení. Investice na finančních trzích jsou spojeny s riziky a je důležité provádět vlastní analýzu před jakýmkoliv rozhodnutím. Text zachycuje stav veřejně dostupných informací k 3. srpnu 2026.

Zpět na výpis